Když jsem mu vysvětlil

důvod své krkolomné jízdy, už
toho moc nenamluvil. "Sedej!" křikl na mě. Vzal jsem běžky do
ruky a sedl si za něj. Za chvíli jsme byli na místě. Ivče se
po tvářích koulely slzy jako hráchy. Úplně zapomněla, že je namalovaná. Vypadala jakoby jí po tvářích tekl inkoust. Nebylo
mi však do smíchu. Není to jinak žádná ufňukaná holka.
Cesta do hotelu mi ubíhala pomalu. Jirka jel s Ivčou a já jsem smutně přemýšlel, jak se nám krásná dovolená pokazila. Když jsem se vrátil, Jirka už volal do hotelu, aby pro ně náš táta přijel. Poslední večer byl smutný, ale noha se zahojila a teď, když se sejdeme, rádi na společný týden vzpomínáme.