Na kopci byla sice projetá stopa, ale také ledové plotny i hluboký sníh. Jel jsem první a měl jsem co dělat, abych to zvládl. Jirka se spouštěl za mnou, čekal jsem katastrofu. Kupodivu však přes četné pády dojel celý. Iva jela
poslední. Přemýšlel jsem nad mapou kudy dál, když se ozval
zoufalý výkřik. Sjezd bohužel nezvádla nečekaně Ivča. Ležela na zemi s nohou ošklivě zkroucenou pod sebou a naříkala
bolestí. Říkala, že slyšela, jak jí v noze ruplo, určitě bude
zlomená.
Byli jsme již pěkných pár kilometrů od hotelu. Musím
pro pomoc! Teď jsem byl rád, že je Jirka s námi. Jinak by tu Ivča zůstala sama. Mrknul jsem ještě do mapy a rozhodl se pro zpáteční cestu. Bude určitě nejrychlejší. Svékl jsem bundu, předal zásoby, které jsem měl u sebe. "Ani se od ní nehneš!" přikázal jsem Jirkovi. Vyrazil jsem. Téměř doslova jako o život. Na první sjezdovce jsem zahlédl skútr se saněmi."Chceš se zabít?" otázal se mě ošlehaný horský vůdce, který se poblíž
zdržoval.